Páteční kázání 21. 6. 2024 (15. dhu l-hidždža 1445 H)
Hluboké přesvědčení o Alláhovi
Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“
Každý muslim musí důvěřovat Alláhovi a být hluboce přesvědčen o Něm i o Jeho příslibech. Přesvědčení je síla víry a oddanost do té míry, jako by člověk viděl na vlastní oči to, o čem ho zpravil Vznešený a Všemohoucí Alláh a Jeho Posel (salla Alláhu alejhi wa sallam). Přesvědčení je oddanost a víra bez jakékoli pochybnosti.
Alláh pravil: „Když pak věřící spatřili spojence, zvolali: ‚Tohle je to, co slíbil nám Alláh a Posel Jeho – a vskutku měli Alláh i Posel Jeho pravdu!‘ A vše to posílilo jen víru a oddanost jejich.“ (Spojenci, 33:22)
Dále pravil: „A když jim lidé řekli: ‚Lidé se proti vám shromáždili, bojte se jich!‘, tu zvětšila se ještě víra jejich a zvolali: ‚Nám postačí Alláh, a jak výtečný On je ochránce!‘ A tak se vrátili díky přízni a laskavosti Alláhově a nestalo se jim nic zlého. A usilovali o to, co se líbí Alláhovi, a Alláh pánem je laskavosti nesmírné. Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící.“ (Rod cImránův, 3:173-175)
Také pravil: „Věřícími jsou věru ti, jichž srdce se zachvívají, když Alláha je vzpomínáno, a jichž víra se znásobí, když přednášena jsou jim Jeho znamení, a na Pána svého spoléhají.“ (Kořist, 8:2)
Nejsilnějším přesvědčením je, pokud člověk i v neštěstí a starostech zůstane oddaným a přesvědčeným věřícím na rozdíl od toho, jehož přesvědčení o Alláhovi a spoléhání se na Něho je slabé natolik, že v neštěstí a nesnázích se mu může stát, že se obrátí tváří zpět jak praví Alláh: „A mezi lidmi je i ten, jenž Alláhovi slouží jen na okraji; když dostane se mu dobrého, je s tím spokojen, jestliže však je postižen pokušením, tu obrátí se tváří zpět, ztráceje tak tento i onen svět – a to věru je ztráta zjevná.“ (Pouť, 22:11)
Podle Umara ibn al-Chattába se traduje, že Prorok (salla Alláhu alejhi wa sallam) řekl: „Jestliže se spoléháte na Alláha, jak náleží, dá vám obživu, jako ji dává ptákům, kteří ráno vylétají s prázdným žaludkem a večer se vrací s plným.“ Význam tohoto hadísu spočívá také v tom, aby se člověk skutečně a opravdově spoléhal na Alláha a na to, že vše je v Jeho rukách a z Jeho vůle.
Abú Bakr (rAa), když se skrývali na cestě s Prorokem (salla Alláhu alejhi wa sallam) z Mekky do Medíny v jeskyni, řekl Prorokovi (salla Alláhu alejhi wa sallam): „Kdyby se někdo z nich podíval dolů, uviděl by nás.“ Prorok odpověděl: „Abú Bakře, co myslíš, co se může stát dvěma, kteří mají jako třetího Alláha?“
Když Vznešený a Všemohoucí Alláh přikázal Ibráhímovi – mír s ním – aby i se svou manželkou Hádžar a jejich synem Ismaílem – mír s ním – opustil Palestinu a vydal se do nekonečného údolí, bez vody, bez jídla, kde není ani strom a ani člověka, došel na místo a nechal tam manželku a svého malého syna s trochou vody a datlí, tak skutečně odešel a nechal je na místě, jak mu to přikázal Alláh – a pravý smysl znal pouze Alláh. Jeho manželka k němu přistoupila a zeptala se ho: „Ibráhíme, kam jdeš? A nás necháš v tomto údolí, kde není vůbec nic ani žádní lidé?“ Zopakovala to několikrát, ale on se neotočil, aby ho nepřemohly city, nezatoužil po ní a nezapomněl na to, co mu přikázal Alláh. Nakonec se ho zeptala: „To ti přikázal Alláh?“ A on jí odpověděl, že ano. Řekla: „Nenechá nás tedy napospas.“ Toto jsou skutečně velká slova, vyznačující se hlubokou vírou, spoléháním se na Stvořitele Země a nebes a bezmeznou důvěrou v Něho: „Jestliže ti to Alláh přikázal, pak nás nenechá napospas.“ A skutečně se stalo to, v co doufala, ba dokonce více, neboť Alláh jim dal velikou odměnu. Odměnou za dobro je vždy dobro.
„A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko a uštědří mu obživu z místa, odkud s tím ani nepočítal.“ (Rozvod, 65:2-3)
V časech těžkých zkoušek bylo typickým chováním proroků zvěstování a hluboké přesvědčení o Alláhovi. Mojžíš – mír s ním – zvěstoval svému lidu, když jim faraón hrozil likvidací všech jejich mužů, uvržením žen do hanby a jinými zkaženostmi. Tehdy jim Mojžíš zvěstoval a uklidnil je po té, co jim přikázal, aby žádali o pomoc Alláha a byli trpěliví. Jak pravil Vznešený Alláh: „I řekli velmoži z lidu Faraónova: ‚Zdaž necháš Mojžíše a lid jeho, aby šířili na zemi pohoršení a aby opustili tebe i božstva tvá?‘ Odpověděl: ‚Pobijeme syny jejich a ponecháme naživu jen ženy jejich a přemůžeme je vítězně!‘ I pravil Mojžíš lidu svému: ‚Proste Alláha o pomoc a buďte trpěliví, vždyť země Alláhovi náleží a On v dědictví ji dává tomu, komu chce ze služebníků Svých. A šťastný konec náleží bohabojným!‘“(Rozpoznání, 7:127-128) Co jim slíbil Mojžíš, to se stalo. Vznešený Alláh pravil: „A dali jsme lidu, který utiskovali, v dědictví východní i západní části země, jíž jsme požehnali. A tak se splnilo překrásné slovo Pána tvého vůči dítkám Izraele, neboť věru trpěliví byli. A zničili jsme dílo Faraóna a lidu jeho i vše, co zbudovali.“(Rozpoznání, 7:137)
Toto je lekce a ponaučení pro každou skupinu muslimů, která trpí od někoho podobného Faraónovi a jeho božstvům tím, čím trpěli ti, kdo byli na Zemi považováni za slabé, a Alláh jim díky hlubokému přesvědčení o Něm dal dědictví východní i západní části země, které požehnal, za to, že žádali o pomoc Alláha, řídili se jeho přikázáními, a za jejich trpělivost.
Milí bratři a sestry, islámský národ musí být podroben zkouškám, aby se napravil a aby se podle hlubokého přesvědčení o Alláhovi odlišil věřící od pokrytce, pravdomluvný od lháře, aby se odlišil ten, kdo pomáhá, od nečinného. Vznešený Alláh pravil: „Alif lám mím! Což si lidé myslí, že budou ponecháni na pokoji, když řeknou: ‚Uvěřili jsme,‘ a že zkoušeni nebudou? Vždyť jsme již zkoušeli ty, kdož před nimi byli, a Alláh věru pozná ty, kdo pravdu mluví, i ty, kdo lháři jsou.“
