Páteční kázání 3. 10. 2025 (11. rabiʻa th-thání 1447 h)
Spojení s Alláhem
Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.
Všemohoucí Alláh praví: „Zdaž ten, jenž mrtev byl a jehož jsme oživili a jemuž jsme světlo dali, by s ním kráčel mezi lidmi, je roven tomu, kdo v temnotách dlí, z nichž východiska není?“ (6:122) Věřící, který je vzdálený svému Pánu je jako mrtvý nebo ponořený v temnotách, ale pokud vyslyší Alláha a Jeho Posla, oživí ho Alláh světlem víry: „Vy, kteří věříte! Odpovězte na výzvu Alláha a Posla Jeho, když ten vás volá k tomu, co život vám dává.“ (8:24) Je to světlo, které přivádí duši na správnou cestu a vede ji k poslušnosti.
Význam výrazu „rabbáníja“ (spojení s Pánem/Alláhem)
Z hlediska jazyka: být ve spojení s Pánem, písmena alif a nún jsou zde pro zdůraznění.
Z hlediska terminologie: podle al-Ghazálího se jedná o vztah blízkosti k Alláhovi, čím blíže je věřící ke svému Pánu, tím více je ukotven jeho vztah s Ním. Kdo se vzdálí od Alláha, ten přilne svou duší k zemi.
Alláh přikazuje Svým služebníkům být v tomto spojení: „Buďte se mnou ve spojení v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete.“ (3:79)
Alí ibn Abí Tálib – radija lláhu anhu – popsal věřící, kteří jsou ve spojení se svým Pánem, takto: „Jsou to ti, kdo živí lidi moudrostí a vychovávají je na jejím základě.“ Ibn al-Qajjim – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Učenec, který je ve spojení se svým Pánem, je ten, který vyniká znalostmi, činy a upřímností. Nikdo nestojí výše než on.“ Podle interpretace al-Kaššáfa je to člověk, který je současně učencem, má se k činu a je i učitelem.
Čím se takový člověk vyznačuje? Můžeme to shrnout do tří oblastí: učením, věděním a činy.
1. Upřímnost a nezávislost. Učí se, aby mohl pracovat a vědění předávat, ne pro slávu nebo reputaci, jeho pozornost je vždy upřena pouze na Alláha. Upřímnost je pro duši jednou z nejtěžších věcí, jak řekl Sahl at-Tustarí: „Pro duši není nic těžšího než upřímnost, protože z ní nemá žádný podíl.“
2. Božské poznání. Božské poznání je to, které vede svého nositele k činu, připomíná mu Alláha a posmrtný život, vede ho ke spravedlnosti a drží ho daleko od hříchu. Poznání bez činu a bez bázně přináší více škody než užitku.
3. Božské činy. To se projevuje čtyřmi způsoby:
a) Nejprve napravit sám sebe: Činy mluví hlasitěji než slova, jak řekl Alí – radija lláhu anhu: „Kdokoli se staví do role imáma pro ostatní, měl by nejprve učit sám sebe, než začne učit ostatní.“
b) Upřímná spiritualita: Je to plod poznání a oslavování Alláha a připomínání si Soudného dne. Je živena Koránem, zbožností a uctíváním.
c) Přijímání za účelem realizace: Získávat znalosti, aby bylo možné podle nich jednat, nikoli je hromadit, jak řekl Sajjid Qutb – nechť je k němu Alláh milostivý: „Přístup přijímání za účelem realizace a jednání je tím, co vytvořilo první generaci, a přístup přijímání za účelem studia a potěšení je tím, co vytvořilo generace následující.“
Hodně jsme se naučili, ale co jsme s tím, co jsme se naučili, udělali? Jedním z výsledků práce s vědomostmi je zbožnost neboli forma bohabojnosti zmiňovaná učenci.
Zamysleme se nad svými slovy. Bojíme se urazit ostatní? „Muslim je ten, před jehož jazykem a rukou jsou ostatní muslimové v bezpečí.“ Jak řekl Umar ibn al-Chattáb – radija lláhu anhu. „Nenechte se ohromit chvástáním člověka, ale spíše jeho důvěryhodností a zdrženlivostí od ubližování ostatním, protože to je skutečný člověk.“ Jak se zmiňuje Júnus ibn Ubajd, bohabojnost člověka se pozná podle jeho slov.
d) Starost o muslimskou obec: Člověk, který je ve spojení s Alláhem, žije starostmi svého národa, je zasažen reálnými událostmi a otřesen jeho utrpením. To ho vede k tvrdé a plodné práci pro jeho pokrok. Podívejte se na případ Umara ibn Abdulazíze – nechť je k němu Alláh milostivý – když jednoho dne plakal a jeho žena Fátima se ho zeptala, proč pláče. Odpověděl: „Běda mi, Fatimo! Jsem strážcem tohoto národa a myslel jsem na chudé a hladové, nemocné a ztracené, nahé a vyčerpané, sirotky se zlomeným srdcem, utlačované a ponížené, cizince, zajatce, staré lidi, osamělé vdovy, ty, kteří mají mnoho dětí a málo prostředků k obživě, a další podobné lidi ve všech koutech země. Věděl jsem, že se mě můj Pán v den zmrtvýchvstání na ně zeptá a že proti mně bude Muhammad – salla lláhu alajhi wa sallam – a tak jsem se bál, že se nebudu schopen bránit, a proto jsem plakal.“ S takovou starostlivostí se vykonává upřímná práce pro toto náboženství, práce, která nenechává prostor pro marné hádky, prázdné rozhovory nebo plané řeči.
4. Spojení s Alláhem ve formě předávání vědění. Je založeno na postupném přístupu ke vzdělávání a výuce: začíná se menšími tématy před těmi většími, zřejmými před nejasnými a těmi, na kterých panuje shoda, před těmi spornými.
Dnes muslimská obec naléhavě potřebuje upřímné spojení s Alláhem, inspirované Koránem, sunnou a životy zbožných, abychom směřovali k očistě duše, pozvedli náš lid a dosáhli uspokojení Alláha na tomto světě i na Onom světě.
